Na severu pevně spojeno s Evropou, na jihu rozbrázděno a jakoby proti své vůli rozeseto do moře, Řecko jakoby zpodobňovalo náladovost přírody. Uvěříme-li starověké báji, je tato země dítětem lásky bohyně zemědělství Demetery a Poseidona, boha všech moří.
Řecko vytváří nejjižnější část Balkánského poloostrova. Hluboko do jeho pobřeží se zaryly četné zálivy. Korintský záliv odděluje pevninu od Peloponénského poloostrova, jenž je s kontinentem spojen pouze úzkým pruhem země. Touto úžinou byl v roce 1983 vybudován kanál, takže se i z Peloponésu stal vlastně ostrov. K území Řecka patří 1300 ostrovů, z nichž je asi 250 obydleno. Cestovatelé brázdící řecká moře snadno postřehnou, jak se ostrůvky tlačí jeden vedle druhého v tmavomodrých mořských vodách. Tento dnes již tradiční motiv pohlednic z dovolené po desetiletí ovlivňuje naši představu o Řecku. S ní jsou spojeny zářivě bílé domy, taverny a sirtaki, které jako by vypadly z prospektů cestovních kanceláří. Ve skutečnosti je však vysoká návštěvnost této země logickým důsledkem tržní politiky jejích občanů. V roce 1952 tuto zemi bohů navštívilo 52 000 lidí, v roce 1969 jejich počet přesáhl milion a podle posledních výzkumů z roku 1994 v zemi strávilo svou dovolenou 10 milionů turistů z celého světa. Akropolis ročně navštíví dva milióny lidí, palác krále Minotaura na Krétě touží každoročně shlédnout 700 000 návštěvníků.
K této říši slunce a turistů však patří ještě něco víc než antické ruiny a bílé pláže: Řecko jsou také chudé vesničky v peloponéských horách či smog, který zahaluje Athény jako žlutá mlha. Jsou to i rybáři v pobřežních osadách, kteří se přes pronikavý pokrok a proudy turistů nehodlají vzdát svého tradičního způsobu života.